Na zdraví, amen!

Spisovatel Jaroslav Rudiš se loučí s posledním krásným železničním okamžikem Německa: českým jídelním vozem. Připomíná mu hostinec v Čechách s farářem

»Dvířka nepoužitelná, použijte je

další dveře"

 

My Češi trpíme steskem po domově. Nevím, proč tomu tak je, ale je to pravda. Často se cítíme ve světě ztraceni. Být doma pro nás neznamená být jen s rodinou nebo přáteli, ale také v hospodě, kde se často tvoří velmi zvláštní forma rodiny. Pokud žijete v Berlíně jako já, nenajdete takovou bohémskou restauraci.

Naštěstí je tu mobilní hostinec. Nádherná restaurace na kolejích, která jezdí z Prahy do Berlína několikrát denně, křižuje východní Německo, valí se přes Labské pískovce do Drážďan a odtud přes Braniborsko. Když se nepracuje na kolejích a přechází na sever, EC Berliner, jak se vlaku říká, pokračuje přes Meklenbursko a přináší bohémskou pohostinnost do Hamburku, Kielu nebo Flensburgu. Jídelní vůz Českých drah je pro nás Čechy v exilu spásou.

Tyto klasické restaurace se ale brzy ztratí. Stárnou a nové cestovní rychlosti už nestíhají. Podobně jako ve starých oddílových vozech, ve kterých v létě opakovaně selhává klimatizace. Přijíždějí nové, o něco rychlejší vlaky s novými jídelními vozy. Končí éra železniční romantiky. A s ním i kus kultury cestování a středoevropské historie.

 

To mnoho železničářů trochu mrzí. Ale nepropadejte panice, modernizace neproběhne tak rychle. Nové vlaky jezdí na některých spojích od začátku září. Ze starých jídelních vozů se ale můžete těšit ještě alespoň pár měsíců, ne-li pár let. A to byste rozhodně měli udělat.

 

Jsem štamgast už dlouho. Kdykoli se cítím jako Čech v Berlíně, kdykoli mě něco trápí, kdykoli se v Berlíně cítím osaměle a chybí mi Praha, jedu do EC. To je mnohem levnější než jakákoli jiná forma terapie. Občas jen tak jedu z nádraží Südkreuz do Spandau nebo zpět. To stačí na rychlý oběd, pivo, koláč a kávu. Jako železničář samozřejmě na delší cesty jezdím raději vlakem. Z Berlína do Prahy. Z Prahy do Berlína. Nebo jen do Kielu.

 

Známe se na trase. To je praktické, beze slov pivo rychle skončí na stole. Nebo kávu a snídani, která se také často podává s pivem.

Každý dobrý hostitel v Praze zná své hosty a jejich přání. To samé v tomto vlaku. I zde je hostinským knězem, který v jídelním voze slouží českou mši svatou. Sedíte ve vlaku a přitom máte pocit, že jste se převezli do Prahy, do Black Ochsen nebo do Zlatého tygra, jak se legendárním barům říká. Ano, starý jídelní vůz skutečně působí jako jedno z těch míst. Atmosféra je zde velmi podobná. Je součástí této kulinářské cesty časem. Pohodlně se usadíte k širokým stolům s naškrobenými ubrusy, které jsou často zdobené květinami. Jídlo se nikdy nepodává na kartonu nebo plastu. Vždy na porcelánu.

 

Jako každý kněz, i každý dobrý hostinský musí umět nejen vyprávět, ale také naslouchat a utěšit. Jeden hostinský v jídelním voze byl kdysi námořníkem a vařil na lodi. Další se učil v nejlepších pražských restauracích. Někdo se chtěl stát strojvedoucím, ale jeho zrak byl na to příliš slabý. Nejezdí tedy v lokomotivě, ale v jídelním voze. Všichni mluví několika jazyky, protože v této restauraci se setkává celý svět, který prochází střední Evropou. Takové vlaky s takovými jídelními vozy a takovými hostinskými vedou a drží střední Evropu pohromadě.

 

Na cestu do Prahy se jízdenka první třídou nevyplatí. Druhá třída je více než dostačující, protože můžete rychle naskočit do jídelního vozu a získat prvotřídní služby. Musíte si pospíšit nebo mít trochu štěstí, místa se rychle zaplňují.

 

Když sedíte u jednoho z bílých stolů, díváte se z okna na tichou braniborskou krajinu nebo do dramatického údolí Labe mezi Drážďany, Bad Schandau a Ústím nad Labem a vychutnáváte si řízek, který je čerstvě připravený na pánvi, chcete můžete strávit celou cestu v tomto nádherném salonku. A mnozí přesně to dělají.

Moji přátelé, kteří jsou železničními lidmi, jako jsem já, mohou strávit celý den jen v tomto vlaku. K snídani se objednávají smažená vejce se šunkou. My Češi tomu říkáme Hemenex, dostanete nápad, šunka a vejce, ty jsou tady nutností. V určitou chvíli následuje oběd a samozřejmě pivo, při kterém se diskutuje o stavu železnic ve střední Evropě nechat se vést.

 

Souhlasí se, že vlak bez jídelního vozu je velmi smutný vlak. Z tohoto pohledu je Německo velmi smutnou zemí, protože mnoho dálkových vlaků již nemá jídelní vozy. Správně jíst se dá jen v ICE. Nechutná špatně. Ale samozřejmě palubní catering poháněný mikrovlnnou troubou se nedá srovnávat s mým pojízdným hostincem a mojí bohémskou rodinou.

 

Moji železniční přátelé vystoupí na hlavním nádraží v Praze, natáhnou si nohy a podívají se na tento secesní železniční zámek, který je stejně krásný jako Hradčany nad Vltavou. Poté se zpátečním vlakem vrátí zpět do Drážďan nebo Berlína. A ještě předtím se těší na večeři, na legendární svíčkovou na smetaně s knedlíkem a brusinkami, na klasiku české kuchyně, která chutná skvěle podávaná na kolejích.

 

V jídelním voze je čas zapomenut, rozmazává se jako kopce a hory za oknem. Stejně jako starosti. K tomu samozřejmě pomáhá čerstvě načepované pivo z Plzně.

Pivo, pivo, je nabízeno žíznivým cestujícím jako svátost. Ano, o pivo se pečuje v jídelním voze, jak se v Čechách říká při manipulaci s pivem. Svátost se přijímá s bílou krémovou pěnou, která připomíná Sněžku v Krkonoších. Zlatá barva. Teplota. Chuť s příjemnou chmelovou vůní. Tady pivo nikdy nemá takovou zvláštní kovovou nebo nebezpečně kyselou pachuť jako v některých trendy berlínských barech.

 

Nechápejte mě špatně: miluji Berlín, je to moje město. Pokud ale pocházíte z Čech a chcete pivo, můžete ho vypít vlastně jen v českém restauračním voze mezi Südkreuzem a Spandau. To vzbuzuje úžas. A dobrou chuť.

 

Čechy a dobré pivo, to zní i německým uším logicky. Věděli jste ale o české kávě? No, zapomeňte na řídkou, špatně připravenou kávu z plně automatizovaných skříňových automatů, kterou dostanete v jiných vlacích v Německu – tedy pokud tyto stroje vůbec fungují. Ve vlaku do Prahy je silné espresso. Presso, neboli pressíčko, jak se u nás v Česku s láskou říká. Chutná jako v Terstu v EC, což není náhoda. V tomto vlaku se dozvíte mnoho o středoevropské kulturní historii. Čechy jsou nejen zemí piva a knedlíků, ale také kávovým rájem. Praha nebo Brno jsou dodnes spojeny s Terstem, kávovým přístavem staré, tzv. dunajské monarchie, k níž Čechy patřily až do roku 1918, s jedinou změnou ve Vídni. Většina kávy odtud stále pochází do České republiky. Nejinak je tomu i v tomto jídelním voze, který není jen prostým pivním barem, ale také skvělou kavárnou ve vídeňském stylu.

 

Střední Evropa, tato úzká síť kultur, jazyků, chutí, to nikde v Německu nezažijete tak přímo jako ve zvlněném pražském hostinci. Z tohoto pohledu není tento jídelní vůz spásou jen pro Čechy stýskající se po domově, jako jsem já, a pro kulinářskou nabídku na německých kolejích – ano, je stravitelným vyjádřením evropské myšlenky. Neomezený požitek – je vážně někdo, kdo to nechce slavit, schvalovat a zachovávat?

 

To vše je tedy nyní třeba obětovat trochu většímu pohodlí v nových vagonech a na pár minut rychleji cestovat přes Sasko, Braniborsko a Meklenbursko do Hamburku?

No, nebuďme tak pesimističtí. První dobrá zpráva: Německem jezdí i polské, maďarské a rakouské jídelní vozy. Druhá: Moje bohémská restaurace také úplně nezmizí. Nové rychlejší vlaky přijedou i s místními spoji. Trochu menší, spíše bistro než jídelní vůz. Jestli tam bude Hemenex nevím. Ale rozhodně ani šunka, ani vejce nejsou čerstvě smažené. Ale hodně toho zůstává. Legendární svíčková. Také čerstvě točené pivo.

 

Zda to bude jako můj útulný domov, jako bohémský hostinec, jako rodina, uvidíme. To doufám. Protože když už jste v něm, mezi přáteli, už nikdy nechcete opustit jídelní vůz. Chcete jít dál a dál.

 

Jen spěte, neměli byste spát v jídelním voze. Pak vás probudí hostinský, tento železniční kněz. Ale jen velmi jemně. Jako v pražské krčmě. Nebo v kostele.

 

Jaroslav Rudiš, spisovatel a hudebník, žije v Berlíně a Lomnici nad Popelkou. Jeho knihu „Pokyny pro cestování vlakem“ vydalo nakladatelství Piper Verlag v roce 2021